Figurita a moje cesta k ní
Při mé návštěvě výstavy Lipsia 2007 mne zaujala řada impozantních miniaturních holoubků, kteří mne svou stavbou těla a tím jak úžasně působila tato kolekce jako celek naprosto získali. Viděl jsem, že kolem figurit se pohybovala a vášnivě diskutovala řada návštěvníků a vystavovatelů, mezi nimi i řada žen, což u nás není až tak obvyklý jev. Bylo na nich vidět, že jsou do svých miniaturních holoubků naprosto vtaženi a že tito pernatí krasavci jsou pro ně vším. A tehdy jsem si řekl, tohohle malého čiperu bych chtěl taky mít. Po mém návratu z Německa nastalo období studování výstavních výsledků a pátrání po místech bydliště německých vystavovatelů. Po kratší komunikaci se mi podařilo dohodnout s pokladníkem německého klubu a cesta do Brém, kde bydlí se uskutečnila začátkem března 2008. Domluveno jsem měl, že si odvezu 5 párů. Nakonec jsme odovezli domů párů 6. Oproti původnímu předpokladu se mi podařilo získat jeden z jeho bílých párů. Později se sice ukázalo, že jeden pár modrých není pár, ale že se jedná o dva samečky, ale to už na věci mnoho nezměnilo. Prostě doma byli navíc dva holoubci. Všechny figuritky jsem umístil do voliéry o rozměrech cca 2,5 x 2,5 m do společnosti rakovnických kotrláků a poštovních holubů. Ve voliéře mám umístěny budníky s vletem jako tomu bývalo kdysi běžně u holubníků zavěšených pod střechami zemědělských stavení. Přední stěna je na pantech, takže při čistění se dá odklopit. Od samého začátku jsem věděl, že nechci klasický komorový holubník, který jsem měl více jak dvacet let. Mezi moje hlavní důvody patří vysoká koncentrace holubího prachu. Osobně preferuji vzdušné prostředí, které rozhodně prospívá zdravotnímu stavu holubů. Nejlépe se mi ze zdravotního hlediska jeví klasický holubník na tyčí, který však má nevýhodu v obtížnějším přístupu při čistění. Proto jsem si řekl, že voliéra je pro mne nejoptimálnější řešení. Figuritky se hned po vpuštění do voliéry začaly chovat jako by v Opavě byly odjakživa a obsadily si volné budníky. O tom, že je to velice srdnatý holoubek mne přesvědčily i tím, že se postavily hrdě i proti poštovním holubům, kteří je chtěli z jejich budníků vytlačit. Jinak je figurita naprosto nekonfliktním holubem a dokáže se dobře starat o svá holoubata. Mezitím, než vylétnou holoubata, sedí už na dalších vajíčkách a tak to jde od jara do podzimu. Samozřejmě čerstvě vylíhnuté holoubátko je opravdu miniaturní a budník opouští o týden až dva později, než je tomu u středně velkých holubů. Chůvy jsem za celý rok pro figurity nepoužil a používat je ani nebudu. Vylíhne se li se druhé holoubě o den až dva později, začíná v růstu za svým sourozencem zaostávat. Na hnízdě pak máte jedno miniaturní a jedno ještě menší holoubě. V letním období používám na krmení směs pro krátkozobé holuby . Až jim někdy tu nádhernou směs závidím. Na zimu přidávám ke směsi i kukuřici. V současné době vlastníme asi 20 představitelů plemene v barvách bílá stříbřitá, modrá a plavá červenopruhá. Drtivá většina svěřenců je hladkonohá, ale máme i několik exemplářů s punčoškami na nohách. To že figurita je opravdu nekonfliktní holoubek má své nesporné výhody. Neleze do budníků cizích holubů, neničí cizí hnízda ani nenapadá cizí holoubata. Vlastně o ní ani nevíte, že je na holubníku. No a pokud na zem vypadne nějaké to cizí holoubě, klidně ho i nakrmí, by´t se jedná i o jedince cizího, mnohem většího plemene. Figurita není náročná na podmínky k chovu , takže se mi jeví jako optimální řešení pro chovatele, které trápí nedostatek místa. Když to přeženu, pro její chov stačí i prostor o velikosti králíkárny, či malá chaloupka umístěná na tyči. Když mají figuritky chuť, proletí se s ostatními holuby . Protože od jara do podzimu průběžně hnízdí, je jich vždy větší polovina v budnících , kde se stará o holoubata, či sedí na vajíčkách. Tím pádem není ani problém s jejich zalétáváním na střechy okolních domů. Pokud byste od figurity čekali nějaký zvláštní akrobatický let, tak toho se na rozdíl od holubů akrobatů nedočkáte .
Bydlím v Opavě a voliéry mám umístěny činžovní zástavbě z třicátých let. Samozřejmě mám zájem, aby moje záliba nikoho neobtěžovala. Potěšující je, že řada lidí se kolem našeho plotu naučila chodit jako kolem zoologické zahrady a volně puštěné holoubky, zejména ty sedící na holubníku na tyči, či na stromu upřímně obdivuje. Běžné je, že se na holoubky přicházejí dívat maminky se svými ratolestmi, ale také babičky, či dědečkové. Jak už jsem se zmiňoval, holuby pouštím bez omezení drtivou většinu roku. Od listopadu ale i u nás v Opavě po útocích dravců jsem přinucen voliéry zavřít a prolety holubů omezit. Běžný režim volného celodenního proletu nastolím zase až na jaro, když se stromy začnou zelenat, dravci si najdou jinou potravu a do města už nebudou tak intenzivně zalétávat. V roce 2009 chci vyzkoušet zařadit nové barevné rázy, které jsme doma doposud neměli. Podařilo se nám je získat od Jana Schrötze z německého Pappenheimu.
Ing.Gerhard Stein
Mlýnská 21
746 01 OPAVA
